na letošní léto nikdo z nás nezapomene. Nemám nyní na mysli pěkné zážitky z dovolených, ale vzpomínám na děsivé záběry neovladatelné vody, valící se ulicemi moravských měst a vesnic. Nešlo tenkrát o nijak výjimečný déšť, a dokonce netrval ani příliš dlouho, jen několik dní. A přece v kombinaci s dalšími vlivy znamenal pro podstatnou část našeho státu opravdovou pohromu.
Člověku se nechtěně, zcela automaticky vynořuje otázka "Proč?". A nasnadě je jednoduchá a srozumitelná odpověď: je to Boží soud nad naším bezbožným národem. Teoreticky se to pěkně řekne, ale kdo byl na místě nebo se vlastníma rukama snažil někomu pomoci potvrdí, jak je nesnadné postiženým lidem něco podobného říct. A moje otázka zní: je to opravdu to, co církev dluží lidem v naší zemi - zvěst, že je trestá jakýsi Bůh, kterého ani neznají?
Viděno v širším kontextu, ve srovnání se záplavami, ke kterým dochází pravidelně např. v USA, střední Americe nebo východní Asii, byly události u nás jen nepatrné, ať už porovnáme plochu, škody nebo oběti na životech. Píši to s pokorou a vědomím, že pro lidi, kterým voda odnesla dům, je to životní katastrofa - můžeme-li jim pomoci, pomozme. Ale věcně vzato, naše "české" záplavy jsou v globálním měřítku opravdu malé. Budeme-li důslední v porozumění, že přírodní katastrofy jsou Božími soudy, znamená to, že např. každoroční záplavy a rozsáhlé lesní požáry v USA jsou Božím trestem za americkou domýšlivost a mnohem větší hříchy jejich země? Záplavy v Bangladéši jsou trestem za bezbožnost tamních národů? A záplavy na Moravě trestem za hříchy Moravanů?
Nedomnívám se, že bychom pro podobné hodnocení měli biblické opodstatnění a mám pro to dva argumenty. První je, že mluvíme-li o "soudu", souvisí bezprostředně s pojmem "vina", "spravedlnost" a "trest". Soud je soud a ne jen nějaké "upozornění", že se lidé mají bát Boha. Když Písmo mluví o potopě nebo o zkáze Sodomy, je v obou případech zřetelné provinění a když přichází Boží soud, je skutečným koncem. Voda potopy ani oheň s nebe v Sodomě nebyly jen jakési "varování", které by většina lidí přežila, zalekla se a uvěřila Bohu. Byly - po čase milosti, daném k pokání - konečným a neodvolatelným verdiktem. Při soudu je zvážena vina a vynesen ortel - soud už nedává možnost nového začátku. Lidé mají naději odvrátit Boží soud i těsně předtím, než dopadne. Přijde-li ale, je už na všechno pozdě - i na pokání. K němu ale je v naší zemi stále čas i příležitost, proto záplavám na Moravě nerozumím jako Božímu soudu.
Druhý důvod mých rozpaků nad ztotožněním přírodních katastrof s Božím soudem: biblický pojem "národ" nebo lépe "lid" nemůžeme přímo vztáhnout na obyvatele současných zemí a států. Když starozákonní proroci mluví o tom, že na národ dopadne Boží soud: kobylky, hladomor ap. nesmíme ztrácet ze zřetele, že Bůh mluví ke svému lidu smlouvy. Ten se odvrátil od Boha, smlouvu porušil a přicházejí proroci se slovem napomenutí a výstrahy. Novosmluvní paralelou starozákonního lidu smlouvy je Církev a tak aplikace prorockých varování soudů za nevěrnost se vztahuje na Církev, nikoli na národ v dnešním etnickém pojetí.
I v Ježíšově době docházelo k neštěstím a katastrofám. Jednou dal Pilát povraždit bezbranné poutníky, kteří přišli obětovat, jindy v Siloe spadla věž a pohřbila pod sebou kolemjdoucí. Když za Ježíšem přišli s otázkou, zda to je Boží trest za jejich zvláštní hříchy, on tento (tehdy obvyklý) názor odmítl: " Myslíte že tito Galilejci byli větší hříšníci než ostatní? Ne! Myslíte, že oněch osmnáct, které zabila padající věž, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne!"
Začal jsem otázkou, co jako církev máme přinést lidem tváří v tvář přírodním katastrofám. Nemyslím, že by byl na místě zdvižený ukazovák s informací, že jde o Boží soud. Jiné vysvětlení? Pán Ježíš vůbec nevysvětluje mechanismus Pilátova masakru, ani kdo zavinil, že zřícená věž někoho zabila. Učí nás rozumět, jak tyto události mluví k nám osobně: "Nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete." Záplava nebo jakékoli jiné neštěstí (vedle toho, že je výzvou k podání pomocné ruky) jsou pro každého člověka docela osobním poselstvím: hledej cestu k Bohu. Nevíš dne ani hodiny, nemáš dost času. Bůh od tebe něco očekává, proto ho hledej a ptej se na něj.
A co že Bůh čeká i od tebe, bratře a sestro? Nalistuj a přečti si Lukáš 13:1-9.
S přáním požehnání srdečně
Apoštol Pavel napsal v jednom svém listě toto: "Vykupujte čas ...". To má svůj smysl, protože obě podobenství mají jedno společné. Tím je hledání, prodej a nákup. A pokud umíme hospodařit s časem, je to pro nás veliké vítězství, protože nehledáme tam, kde nic není a nekupujeme hlouposti za to, co prodáme. Takhle se věčnost nezíská. Jedno je ale jisté. Jak poklad, tak i perla, mají tak vysokou cenu, že člověk musí prodat vše, co má. A pokud by nakoupil hlouposti, už mu na to nic nezbyde. Myslím si, že tušíš, co je tím pokladem a tou perlou. Pokud to nevíš, je to Ježíš Kristus, Spasitel světa.
Co si normální člověk (ne blázen pro Krista) pod pokladem představí? Někdo svoji rodinu, ale Ježíš řekl: ".. kdo nemá v nenávisti ..." (Lk 14,26 KMS), jiný svoje bohatství, ale "... snadněji projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království".
O poklady se vedly vždy bitvy. A i o tento poklad se vedla ta největší bitva v dějinách země. Byla to bitva Ježíše a Jeho Já. A jeho největší nepřátelé byli právě náboženští lidé volající: "Sestup z kříže". Jakou bolest musel Ježíš tenkrát prožívat, můžeme číst ve 22. žalmu v 15. verši. Jsem Bohu vděčný za každého mého bratra a sestru v Kristu, kteří položili svůj život pro Krista stejně, jako Kristus pro ně. Prostě "... nemilovali svou duši až na smrt". (Zj 12,11)
Proč si vlastně lidé shromažďují poklady? Myslím si, že proto, aby aspoň kousíček jejich života zůstal zabezpečen vlastní silou. A co na to Ježíš? "Neshromažďujte si poklady na zemi, kde ..." (Mt 6,19). Víš, jak to dopadne. Mohou ti tvůj poklad klidně vytunelovat.
Jednou, když jsem ještě byl jako dítě a navštěvoval jsem základní školu, donesl jeden spolužák do třídy spoustu perel a rozdal nám je. Tvrdil, že jsou pravé. Věřili jsme mu to. Proč ne. Prostě jsme jako děti neznali hodnotu opravdických perel a nikdy jsme také opravdickou perlu neviděli. Snadno jsme mu naletěli, věřili mu a radovali se jenom z pozlátka. Ale skutečná cena perel je určena životem mnohých lovců perel, kteří za každou nalezenou perlu zaplatili kouskem svého života. To největší, co mohli zaplatit za cenu perel, zaplatili.
Vraťme se ale k podobenství. Všimněme si jedné věci, kupec hledá. Jsou různí hledači a mají různé způsoby hledání. Žel i v křesťanství. Každý by rád našel něco velkého. A v životě se dá ledacos najít. Ve světě je pomícháno dobré i zlé a hledačů je dost. Hledají v různých pravdách a filozofiích, obrazech i známkách. Než jsem poznal Pána Ježíše, jako svého osobního Spasitele, hledal jsem něco pro svůj život a vlastně jsem ani nevěděl, jak vypadá to, co hledám. Ale v okamžiku, kdy jsem to začal rozpoznávat a blížit se k tomu, poznal jsem cenu, kterou zaplatím. Rozhodl jsem se podstoupit to riziko, že dám vše, jen abych získal Ježíše. Něco podobného zažil i apoštol Pavel, když napsal, že "cokoliv mu bylo ziskem, to pro Krista uznal za ztrátu". Zaujala mě v Písmu jedna věc, a tou je matematika. Něco spočítat, jsou náklady potřebné na dokončení stavby. Ježíš, když ve 14. kapitole Lukášova evangelia říká toto slovo, mluví o ceně za učednictví. Je totiž dost lidí, kteří se ke Kristu obrátí a promění se pouze jejich myšlení a ne srdce, protože nepoznali pravou hodnotu Golgotské perly. Ta totiž nebyla zasazena do zlata, ale do dřeva kříže a korunována trním.
Něco se tě zeptám. Můžeš si koupit například 90% perly? Nemůžeš. Protože to by se musela perla rozbít, ale pak by neměla žádnou cenu. Možná bys ani nepoznal(a), že u té perly kousek chybí, pokud bys ji nastavil(a) chybějícím kouskem od sebe. Ale z druhé strany se na tebe dívá Bůh a ten pozná, jestli jsi dobře koupil. Nemůžeš koupit kousek perly, nemůžeš mít kousek věčnosti a nemůžeš být částečným křesťanem. Neexistuje žádná střední cesta. Je pouze úzká cesta vedoucí k životu nebo široká vedoucí do záhuby. Prodej svá vlastnická práva na svůj život a majetek, jako to učinili lidé v oněch podobenstvích.
Rozhodneš se tedy ztratit menší, abys získal větší?
Ivo Novák
Často se věří, že přinesením evangelia otrokům v Karibiku začal systematický odpor a potlačování karibské kultury.
Jednota bratrská byla právem prohlašována za církev, která první přinášela otrokům evangelium. Od té doby je první evropskou církví, která se musí zabývat kulturou domorodců novým způsobem. Misionáři Jednoty otevřeně odmítli aktivity konvertitů, jež nemohli pochopit: např. bubnování, tanec a zpěv afrických písní. Podle zpráv misionářů na Trinidadu bylo na samém začátku 20. století vzneseno mnoho stížností proti těm členům církve, kteří se účastnili karnevalu. Někteří z nich byli nakonec z církve vyloučeni. Babtističtí misionáři obviňovali často bratrské misionáře z "usmiřování" a omezování "přirozeného vyjadřování" jejich přívrženců. Pro první Moravany bylo zvěstování Pána Ježíše Krista neslučitelné s afro-karibskou kulturou.
Během několika posledních desetiletí docházelo k většímu uvědomování karibské identity a kultury. Jak světští tak i církevní vedoucí se přimlouvali za odstranění stávajících představ o domorodých zvycích a naléhali na obyvatele, aby se znova vrátili ke způsobům svých předků.
Jednota bratrská a jiné nově vzniklé denominace začlenily do bohoslužeb náležitými formami některé kulturní domorodé projevy. Proto byly vypracovány nové liturgie, staré písně byly upraveny a napsány nové. Tento proces doplnit stávající formy novými prvky do bohoslužby nebyl snadný. Některé sbory Jednoty bratrské v Karibiku měly úspěch s užíváním jiných hudebních nástrojů, kupříkladu "steel pans" (ocelových pánví) a bubnů místo tradičních varhan. V Tobagu např. "conga drums" (konžské bubny) doplnily varhany.
Spornou otázkou pro Moravany v Karibiku je, do jaké míry by se mohli křesťané zúčastňovat lidových slavností, jakými jsou karnevaly. To je velmi problematická záležitost, protože bývají často spojeny s alkoholem a nevybíravým chováním. Nicméně tyto roční slavnosti jsou považovány za nejvýraznější projev místní tvořivosti a jsou velmi přitažlivé. Kdekdo může argumentovat a hájit se, že účast na nich je nevyhnutelná.
Jednota bratrská i ostatní církve stojí před dilematem: buď si nevšímat a tím do jisté míry účast na karnevalech tolerovat, anebo otevřeně odsuzovat, což znamená, že budou církve označeny za nepřítele tradiční lidové kultury. Toto nutí Jednotu bratrskou v Karibiku k pokusu nabídnout evangeliium v "balíčku", jenž by byl v souladu s lidovou kulturou.
Z Moravianu volně přeložila
Marie Ulrichová
Autorka článku, Winelle Kirtonová-Robertsová, je ordinovanou kazatelkou Východní Západoindické provincie.
Vždycky se silně zasazovala za církev a misii. Od roku 1994, kdy odešla do důchodu, obětuje téměř všechen svůj čas pro toto angažmá, jak uvnitř, tak i mimo Jednotu bratrskou a je téměř nemožné vyjmenovat všechny její funkce. Má významnou práci ve svém domovském sboru ve Washingtonu je členkou Rady Moravian College a Theologického semináře Jednoty bratrské v Bethlehemu v Pennsylvánii. Od roku 1982 - 1990 byla mimořádnou členkou vedení církve v Severní provincii v Severní Americe.
Zvláštní angažmá sestry Maxiny Garettové patří lidem Třetího světa a zde zvláště ženám. Za to byla mnohokrát vyznamenána. Spolupracuje s ekumenickou rozvojovou iniciativou Severoamerické křesťanské rady a je členkou Ústředního výboru Světové rady církví. Také do Světové misijní konference Jednoty bratrské v Miami vnesla své odborné vědomosti, svou vřelost a humor.
Ze zahraničních materiálů přeložila
Marie Ulrichová
Celá akce probíhala v podstatě ve dvou rovinách. Účastníci, oficiálně delegovaní za zúčastněné denominace, projednávali v tzv. "plénu" otázky týkající se výše zmíněného smíření a připravovali závěrečný dokument, který měl svědčit o vůli překonat stávající rozdělení. Jednání bylo pečlivě sledováno sdělovacími prostředky a přes veškerou snahu se vyskytla řada překážek a komplikací, zejména ve vztahu k pravoslavným církvím. Druhou a převážnou část setkavších se, kteří se aktivně neúčastnili této "církevní politiky", tvořili nedelegovaní účastníci konference. Pro všechny byl připraven bohatý program, kde nechyběly různé semináře a dílny z mnoha oborů (hudba, tanec, divadlo, pantomima, výtvarné umění), diskusní pořady na nejožehavější témata, koncertní a divadelní představení, pochopitelně i modlitební sejití, práce s Biblí, bohoslužby a programy pro mládež a děti. Bylo skutečně z čeho vybírat.
Sobotní, poslední večer celé akce byl ve znamení tzv. svátku smíření, který se odehrával na centrálních náměstích. Baletní koncert, pořad o zaniklé středoevropské židovské kultuře, představení známého berlínského bezdomoveckého divadla několik dalších kulturních vystoupení představovalo jediný problém - otázku výběru, již mnozí řešili přebíháním z jednoho náměstí na druhé a celý střed města se tak vlastně stal jakýmsi předobrazem sjednocení Evropy.
A byly to právě věta, týkající se budoucnosti tohoto nového soustátí, která mě na dopoledním programu zaujala, totiž fakt, že sekularizovaná a konzumem amerického vzoru zmítaná Evropa postrádá duši, kterou bychom právě my křesťané mohli a měli do vínku Evropě dát, neboť kdo, ne-li Kristus a kdy, ne-li teď!
-jj-
2Tm 3:16-17 "Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku."
* Citace z Bible jsou bez označení u překladu Nová smlouva od KMS u Nového zákona a Ekumenického překladu Starého zákona. Citace z Bible kralické jsou označena "kral".
Tyto verše nás nabádají ke čtení, zkoumání a přijímání celého Písma, protože je Bohem vdechnuté - je jím dané a inspirované a je nám užitečné v mnoha oblastech. To znamená, že i starozákonní role kněze nám může k těmto účelům posloužit. O této roli píše hlavně epištola Židům, kde je např. zapsáno:
Žd 8:3-5 "Každý velekněz bývá ustanovován k obětování darů a obětí; proto je nutné, aby i on měl něco, co by obětoval. Kdyby tedy byl ještě na zemi /míní se Kristus/, ani by nebyl knězem, protože zde jsou ti, kteří přinášejí dary podle Zákona. Ti slouží náznaku a předobrazu nebeských věcí, jak bylo zjeveno Mojžíšovi, když měl stavět stánek; neboť říká: 'Hleď, ať uděláš všechno podle vzoru, který ti byl ukázán na této hoře.'"
V době sepsání tohoto listu ještě probíhala kněžská služba v jeruzalémském chrámu. Bylo tu však již něco nového a pisatel tohoto listu nám jasně říká, že starozákonní věci, a to i služba kněží, jsou náznakem a že slouží jako předobraz něčeho daleko většího a lepšího. Tak je to zřejmé z 6. verše této kapitoly, ale i např. z Žd 10:1, kde je Zákon popisován jako pouhý "stín budoucího dobra". I když tedy starozákonní služba kněží je pouhým "stínem", přesto nám naznačuje naši službu v současnosti a to skrze našeho "velekněze" Ježíše Krista. Ten nás do služby "královských kněží" povolal svou službou a svou obětí platnou jednou provždy (Žd 10:11-14), a tak nám otevřel přístup do svatyně, přímo k Božímu trůnu (Žd 10:19-22).
Když si budeme pročítat Starý zákon, tak zjistíme, že nejdříve roli kněze zastával pán domu. Pokud bychom za hlavní charakteristiku kněžské služby vzali přinášení obětí, tak je tato role patrná již u Ábela (Gn 4:4). Oběti přinášel i Noe, Abrahám a další patriarchové (Gn 8:20-22; 12:6, 7). Mohli bychom je považovat za kněze rodin či rodů. Jitro, midjánský kněz, obětoval Bohu společně s Mojžíšem, Áronem a izraelskými staršími (Ex 18:12)
Když Bůh vyvedl Izrael z Egypta, tak jim oznámil:
"Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. Nyní tedy, budete-li mně skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím, jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým." (Ex 19:4-6)
Zde je patrná Boží vůle pro Izrael: On sám si ho vyvolil, touží s ním mít vztah daný smlouvou a zaslibuje mu být národem "královstvím kněží". Bylo to poslání celého národa na svědectví okolním národům o Boží velikosti, svatosti, moci a dobrotě. Takto měli být světlem okolním národům (Iz 42:6). Protože však Izrael ve smlouvě jako celek velmi brzy selhal, přechází kněžskárole na lévijceaz nich konkrétně na rod Áronův. Bylo to proto, že se projevili jako věrní smlouvě při selhání národa v události se zlatým teletem (Ex 32, zvláště verše 26-29). Toto kněžství bylo dědičné a stalo se jedním z nejdůležitějších prvků starozákonního náboženství.
Hebrejské slovo kohen - kněz se ve Starém zákoně vyskytuje více, než 700 krát. Tento kněžský úřad se též někdy nazývá "lévijské kněžství" z toho důvodu, že v něm mohli sloužit pouze potomci Árona z pokolení Lévi (Ex 28:1; Lv 21; 22). Službu mohli konat pouze od 25 do 50 let. Zajímavý je vztah mezi kněžími, kteří jsou potomky Áronovými, a lévijci, ostatními členy kmene Lévi, protože zde existovalo jasné napětí. Protože to však přesahuje rámec této studie, doporučuji si to prostudovat v "Novém biblickém slovníku", heslo "Kněží a lévijci" od str. 505, vydal Návrat domů, 1996.
Povinnosti Kněží poeticky shrnuje Dt 33:9,10 ve výroku o Lévim:
"Oni dbali na tvou řeč,
zachovávali tvou smlouvu.
Budou vyučovat tvým právům Jákoba
a tvému zákonu Izraele,
budou klást před tebe kadidlo
a na tvůj oltář celopaly."
K vyučování Božího zákona (Lv 10:11 srovnejte s 2Par 17:9) a přinášení obětí vykupujících Boží lid od hříchu (Lv 1 - 4:16) kněží určovali nemoci, které činily člověka rituálně nečistým a tak ho vylučovaly z bohoslužby (Lv 13 - 14) a dále rituálně očišťovali ty, kteří se uzdravili (Lv 14). Kněží měli za povinnost dobře prozkoumat všechna zvířata, která byla přinášena k obětem, aby bylo jisté, že jsou zdravá a bez jakékoli vady (Lv 22:17-21) a určovali ceny darů přinášených Hospodinu (Lv 27). Kněží byli odpovědni za stánek a později za chrám i za jeho opravy (Nu 3 - 4; 2Par 29). Vyhlašovali začátek náboženských slavností (Lv 25:9). Ve zvláštních případech sloužili kněží jako soudci (Dt 17:9, 12) a byli povoláváni, aby určili Boží vůli použitím urím a thumím, nebo vrháním losů (Nu 27:21; 1S 10:20-24). V době války se kněží připojovali k armádě a povzbuzovali bojovníky, aby neklesali na mysli a nebáli se, slovy: "Vždyť Hospodin, váš Bůh, jde s vámi, aby za vás bojoval s vašimi nepřáteli a zachránil vás" (Dt 20:1-4).
Od kněží byla ve službě Hospodinu vyžadována vysoká míra čistoty. Museli dodržovat Zákon a předávat ho Izraeli. Pro ně samotné však platila ještě přísnější pravidla. Hospodinu nemohl sloužit žádný kněz s nějakou fyzickou vadou, nebo když byl rituálně nečistý či opilý (Lv 21:17 - 22:8). Žádný kněz se nemohl oženit s ženou poskvrněnou prostitucí anebo s rozvedenou (Lv 21:7). Velekněz se dokonce nemohl oženit ani s vdovou.
Když se podíváme na vývoj kněžské služby, tak zjistíme, že po dobytí Kenaanu se tato služba dostala do hlubokého úpadku. Kniha Soudců popisuje jedny z nejtemnějších kapitol izraelské historie. To je znázorněno hlavně dvěma příběhy ze Sd 17 - 20. Upustilo se od uctívání Hospodina na jednom místě a bylo vytvořeno velké množství svatyní, ve kterých se na Mojžíšův zákon moc nedbalo. Obnova začala až za služby Samuela, který připravil duchovní cestu pro krále Davida - za jeho vlády prožíval Izrael svůj "zlatý věk". To se projevilo nejen ve sférách politických, avšak David provedl i reformu kněžské služby. Bylo to dáno i tím, že schrána smlouvy byla natrvalo umístěna v Jeruzalémě, čímž začala být všechna nařízení, týkající se přenášení stánku, schrány a příslušenství, zbytečná. Král byl v Izraeli novým prvkem, i on byl prostředníkem mezi Bohem a lidem a do jeho rukou se soustředila veškerá zodpovědnost za bohoslužbu. Král byl jako otec národa a podle toho, jaké měl kvality, se odvíjel i osud a charakter celého Izraele. Pokud byl král bohabojný, národ zažíval požehnání ve všech oblastech, pokud však byl bezbožný, projevilo se to jak v duchovním úpadku celého národa, tak i v Hospodinových soudech, které na národ sesílal. Protože král David byl jedním z největších služebníků Hospodina, jeho postoj se odrazil i na charakteru celého národa. David nejenom, že přenesl ústřední svatyni se schránou smlouvy do Jeruzaléma (1Pa 13:2nn), ale zavedl i pravidla jejího chodu, která byla v souladu se Zákonem (1Pa 15 - 17). Novým prvkem, který zavedl David, byla chvála Hospodinu, uctívání a prorokování v rámci uctívání:
"Potom určil lévijce, kteří by přisluhovali u Hospodinovy schrány a připomínali Hospodina, Boha Izraele, vzdávali mu chválu a oslavovali jej. (1Pa 16:4)
"David a velitelé vojska přidělili též službu synům Asafovým, Hémanovým a Jedútúnovým, aby vyhlašovali proroctví při citaře, harfě a při cymbálech." (1Pa 25:1, je dobré si přečíst kapitolu celou.)
David též vytvořil plány chrámu a jeho syn Šalomoun jej podle těchto plánů vystavěl a zasvětil. Též dohlížel na chrámové obřady (1Pa 28:11-13; 1Pa 5 - 8, zvl. v. 8:15). Byl to však Šalomoun, který začal sloužit i jiným bohům a za jehož vlády se začala rozšiřovat modloslužba. Následkem toho byl jednotný Izrael rozdělen na dvě království - severní, které obsahovalo deset kmenů, a na jižní, kde byly pouze kmeny Juda a Benjamin. Severní království se od Hospodina odklonilo a časem úplně zaniklo. V jižním království byla situace o něco lepší, přesto zde však narůstala modloslužba a někteří králové byli velkými modláři. Proběhlo několik reforem, např. Jóšafat vysílá prince, lévijce a kněží, aby v Judsku vyučovali Zákonu (2Pa 17:7nn), dále to byli Jóaš (2Pa 24:5nn), Chizkijáš (2Pa 29:3nn) a Jóšijáš (2Pa 35:2nn). Všeobecně se však dá říci, že v období králů byla kněžská služba v úpadku a že to byli hlavně proroci, kteří národu zprostředkovávali Boží hlas a vedli ho k nápravě.
Při návratu z babylónského exilu byla obnovena též kněžská služba. Ezdráš i Nehemjáš zapojili kněží i lévijce do jejich povinností v plném rozsahu. Společně s ostatními opravovali hradby a začali lidu vysvětlovat Boží zákon a účastnili se náboženského života lidu (Neh 3:17; 8:7-9; 11:3nn; 12:47). To, že tato reforma neměla pevné kořeny, můžeme vidět na období Nehemjášovy nepřítomnosti v Jeruzalémě, kdy bohoslužba opět upadla. Když se vrátil, musel tvrdě zjednat nápravu (Neh 13:4 - 30). Vypadá to, že tyto problémy byly dlouhodobějšího rázu, protože prorok Malachiáš mluvil o tom, že kněží dali přednost osobnímu zisku před odpovědností učit Zákon, což jim vyplývalo ze smlouvy. Též přinášeli nevhodné oběti ze zmrzačených a nemocných zvířat (Mal 1:6nn; 2:4nn). A právě on prorokoval očištění bohoslužby příchodem mesiáše. Toto očištění se však již netýkalo napravení starých pořádků, ale zavedením nových (Mal 3:1-4).
Snadno by se nám mohlo stát, že bychom roli kněží viděli pouze v jejich náboženských povinnostech a rituálních úkonech. To by však bylo zavádějící a bylo by to neporozuměním. Izraelské náboženství bylo založeno na vztahu. Povinnosti kněží byly určeny tak, abykněží vedli a zachovávali obecenství mezi Bohem a jeho lidem. Takto sloužil kněz v Izraeli jako prostředník. Při přinášení obětí kněží zprostředkovávali očištění lidí od hříchů a tak napomáhali k obnovení harmonického vztahu těchto lidí s Bohem. Když kněží vyučovali Izrael Božímu slovu, tak ho vedli k životnímu stylu svatosti, tak jak to od nich bylo požadováno, protože pak jim Hospodin sesílal své požehnání. Při chválách a uctívání, vyvyšování Hospodinova jména a prorokování vyjadřovali důležitost jeho přítomnosti a vedení a tak dávali najevo, že jejich Bůh je Bohem živým, mocným a promlouvajícím ke svému lidu.
Avšak již starozákonní proroci ukazovali na změnu, která přijde s příchodem mesiáše. Neznamenalo to pouze proměnu kněžského systému - jeho naplnění ve vykupiteli a veleknězi Ježíši, ale i proměnu funkce každého Božího služebníka. Asi nejvýznamnějším prorokem, který ohlašoval tento věk, byl prorok Izajáš. Ten např. napsal:
" Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom? ... obdařil jsem poušť vodou a pustou krajinu řekami, abych napojil svůj vyvolený lid. Lid, jež jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech." (Iz 43:18-21)
Zde Hospodin ohlašuje, že začne dělat něco úplně nového. Bude to tak převratné, že nemá ani cenu si připomínat dřívější věci, dřívější systém. Bude to jeho nové přebývání uprostřed svého lidu, péče tam, kde to nyní vypadá jako poušť, péče o lid, který si on sám vytvoří. Tento lid pak bude svědkem o něm a o jeho velikosti. Tento vyvolený lid je dále Izajášem charakterizován takto:
"Vy pak budete nazýváni 'Hospodinovi kněží', bude se vám říkat 'Sluhové našeho Boha.'" (Iz 61:6)
Opět se tu opakuje motiv, který již jednou zazněl: "Vy všichni mi budete kněží". Ne pouze nějaká vybraná kasta z mého lidu, ale celý můj lid.
Hůře bylo toho roku, kdy se rozmohla spála takovou měrou, že nemocnice byla přeplněna a byli jsme nuceni zařídit si nemocnici v horním pokojíku. Ale ani tehdy jsme se nevzdali. Připravili jsme pro nemocné malý stromeček a zazpívali jsme jim přede dveřmi na půdě několik písní. Vždyť přece vánoce jsou za každých okolností a přinášejí radost zdravým i nemocným. Litovali jsme jen, že jsme dlouhé týdny museli žít v odloučenosti od okolního světa, ale jinak nám smutno nebylo.
Všechny bývalé chovanky, se kterými jsem se později setkala, s radostí vzpomínaly na šťastné chvíle vánočního období, na písně, které jim navždy utkvěly v paměti, na zpěv, jehož se nemohly nasytit. "Etě píjat, etě píjat" žvatlá malá (Li)Bunka, Mařenka se horlivě přidává: "Pívat, eště pívat, tetinko".
Ba staly se i příhody neočekávaně komické. Tak jsme jednou v týdnu po vánocích uspořádaly takový soukromý čajový večírek v pokoji. Mezi okny na prádelníku stál malý stromeček, víc jen pro ozdobu (byl to dárek pro mne), těsně od prádelníku ke dveřím dlouhý stůl, u něhož jsme seděly s ruční prací a pěknou novou knihou. Měly jsme čas a cukroví a bylo nám pěkně. Vedle mne seděla desetiletá Mářa, bystré děvče, ta mi pojednou pošeptala: "Tetinko, je tu kočka". "Ale nech ji", povídám, "chce být mezi námi" a čtu klidně dál. Mářa potichu vstala a pozorovala kočku, jak chvíli obcházela a konečně vyskočila na prádelník, kde tiše usedla. Kniha byla zábavná, děti napjatě poslouchaly - a v tom - blesku ryc hle skočila kočka na stromeček, Mářa na kočku, chytla ji za krk a snažila se jí urvat uloupenou kořist. "Auauauau"- vyjekla Mářa - "myslela jsem, že to je čokoláda", a pustila kočku na zem. Kočka se po ní ohlédla a s nesmírně vyčítavým vzezřením odnášela do kouta lapenou myš -. A pak ji děti vyhnaly.
Viděla jsem sama sebe, jak toužebně se dívám na harmonium v Čenkovicích, jak mne k němu strýček přivádí, jak jedním prstem přehrává dva takty známé písně a laskavě říká: "Máš-li chuť, můžeš to zkusit". To bylo celé moje vyučování. Pravda, cvičila jsem se pilně po celý rok a sama objevila všecky vztahy mezi notami a klávesnicí, ale potom následovala dlouhá léta, než se naskytla nová příležitost ku hraní. Inu, Růženko, myslím si, šelma kdo dělá víc než může, a já ti mohu dát jen tolik, co mám. A tak jsem jí přehrála jedním prstem dva takty známé písně a ještě jsem ji upozornila na znaménka. A ještě i toto: "Hleď, tyhle noty, veliké a kulaté, ty jsou těžké a valí se pomalu, ty co mají nožku, jdou o polovic rychleji a ty drobnější ještě rychleji. A tyhle s křidélky, ty už létají, čím víc křidélek, tím rychleji, tím se jim lépe letí, ale má-li některá na sobě raneček, tím se zas pozdrží (podle s. A. Reichlové). Nu, zkus to, Růženko. Máš-li chuť, uč se."
Ta Růženka dostala za manžela hudebního odborníka a možná, že spolu objeví na základě vlastních zkušeností novou metodu vyučovací pro hru na klavír.
Od té doby, co se děti ve škole naučily této zdravici, zaznívala u nás - no tak asi dvacetkrát do roka, pokaždé, když některá z malých či velkých měla narozeniny. Trefilo se to všelijak, ve žních, při velkém úklidu, v nemoci nebo o prázdninách, nebylo pokaždé možno pořádně je oslavit. A tak se ustálil obyčej, že se narozeniny po celý rok odbývaly jen gratulací a panákem - však i takový pěkně upečený panák způsobil našim maličkým velké potěšení a ty velké by ho rovněž "ani za nic" nechtěly postrádati. Ale svátky je nutno slavit, jak přijdou. A teď považte, jaký to byl problém, když uprostřed zimy, za krutých mrazů a vánic nastanou osmidenní prázdniny. Udržujte dvacet duší různého věku v dobré náladě, když nemohou být venku, leda jen na chvíli. Nu a tehdy jsme začaly slavit narozeniny, všechny pojednou. Děti si zopakovaly zábavné básně, říkánky a scénky, tanečky a hry, nacvičily k tomu i nové, a než jsme se nadály, byly prázdniny u konce. A potom se našel koncem února volný den, kdy se opravdu slavilo. Práce se odložila, byly koláče a káva, bylo pozváno několik hostí a děti se radovaly. Aspoň jedna z her musela být kostýmovaná. Takové odpoledne uplyne náramně rychle, i když nedojde k žádnému překvapení. Ale stane se častěji, že nás cosi překvapí opravdu, a tak se stalo jednou, právě když se oddávaly tomu slavení. Toho dne se náhle prudce oteplilo. Na střechách leželo ještě na půl metru sněhu a najednou se do toho opřelo sluníčko vší silou a žlaby ani nemohly pojmout množství vody, jež ze střech stékala. Najednou máme v chodbě, kde se pořád chodí, na dlaň vody a jak je zřejmé, nemá odpad. Ochotné návštěvnice chápou se nářadí a horlivě vodu vylévají, ale je to marné, vody neubývá, spíš ještě přibývá. Kde se tu jen bere? Konečně jsem zpozorovala, že okapový žlab s přístavkem spadl na té vnitřní straně, takže se všecka voda ze střechy valila pode dveřmi do domu, místo aby odtékala pryč. Stačilo upevnit žlab na správné místo a brzy bylo všechno v pořádku. Jak vesele jsme pak horkou kávou zapíjely sváteční překvapení, snadno si domyslíte.
Horší bylo, když v kritické situaci nebyl na blízku rozumný člověk a překvapení chystaly moudré děti. Tak se jednou chtěla vyznamenat naše Věra. Jistě se těšila na pochvalu, když sama z dobré vůle chtěla připravit vodu na koupání, naplnit kotel. Při tom seznala, že na dně zůstalo trochu vody od prádla, která se však proměnila v tuhý led. Věra byla chytré, samostatné děvče. Hned běžela pro sekyru, rány sekerou se rozléhaly po celém domě - nu a pochvaly se chudák Věra nedočkala. Kotel měl asi osm děr a musel do opravy, koupání bylo odloženo a Věra byla velmi překvapená ujištěním, že trochu teplé vody nebo slabší ohníček by byl lépe posloužil než sekera.
Víte, ono se řekne "trh marnosti", ale tyhle děti nebyly od malička vychovávány k tomu, aby se tak moudře dívaly na svět, některé dokonce rostly na kolovrátku nebo v maringotce a konec konců uvádím větu od Dickense (Zlé časy):
"Nezlobte se na nás, ubohé komedianty. Lidé se musí bavit. Nemohou se pořád učit a nemohou také pořád pracovat, nebyli k tomu stvořeni. Musíte nás nechat. Buďte moudří a laskaví".
již dříve jsme vás informovali o projektu Nový život 2000, ve kterém je k šíření evangelia používána videokazeta s filmem Ježíš. Rádi bychom Vám také podali informace o možnosti použití filmu Ježíš v 16mm provedení.
Výhody:
Nevýhody:
Jedinou podmínkou je, že nejméně šest lidí ze sboru se účastní semináře o osobní evangelizaci, který uspořádá organizace Hlas pro Krista v jejich sboru. Obsahuje vyučování o tom, jak účinně zvěstovat evangelium po promítnutí filmu při setkání s lidmi, ale nejen po filmu. Seminář se většinou uskutečňuje tři týdny před vlastním promítáním, kdy je také dovezena aparatura a předvedena. Nejvhodnější pro seminář je sobota. Program je následující: 9,00 - 12,00 vyučování o osobní evangelizaci a o upevňování nových věřících, 14,00 - 16,00 praktická část je většinou nejlepší část programu, kdy se účastníci povětšinou nadšeně i s údivem sdílejí o to, jak je Pán vedl a jak používal skrze ně metody skontaktování se s úplně neznámými lidmi a jak bylo možné s nimi hovořit o Ježíši a jeho evangeliu. Bez této praktické části by byl seminář jen suchá teorie, které jen málokdo věří, že je možné ji aplikovat. Seminář je možno uskutečnit také ve dvou všedních dnech: první den 17,00 - 20,00 teoretická část, druhý den 16,00 - 18,00 praktická část.
Podle statistik sborů, které používaly film v naší zemi, zhlédlo film od roku 1995 okolo 15 tisíc diváků, z nichž 677 přijalo Krista. Jedna z nejlepších evangelizací s filmem Ježíš byla uskutečněna vloni na podzim v Pardubicích, kde se k evangelizaci spojily tři církve - CB, KS, BJB. Udělaly velmi dobrou propagaci pomocí plakátů, pozvánek, plakátků v městské dopravě a reklamních spotů v regionálním rádiu (recipročně za promítnutí loga rádia před promítáním filmu). Promítání bylo v sále kina, kam jsou lidé přirozeně zvyklí na filmy chodit, a bylo součástí programu kina. Promítalo se po čtyři večery, vždy v 17,30 a ve 20,00. Celkem přišlo okolo 1400 lidí, přičemž při většině promítání byl sál plný. Vybíralo se dobrovolné vstupné, které pokrylo veškeré náklady na propagaci a pronájem a ještě zbylo na další misijní aktivity.
Pokud by se vám jevil způsob evangelizace s filmem Ježíš vhodný a chtěli byste ho uskutečnit, napište nebo zavolejte.
Karel Šustek, Hlas pro Krista, Plzeňská 166, 150 00 Praha 5, tel/fax 537132
Nezamítej mne v čas stáří,
neopouštěj mne, když pozbývám sil.
Taky Vás někdy napadlo to stejné?
Nyní jsme my mladí v rozkvětu sil, mnozí jsou svobodní, anebo vychováváme své potomky. Snažíme se žít podle vůle našeho pána, ale co až budeme staří? Ano jistě. Všichni si možná myslíme, že to nějak vydržíme, než si nás Bůh povolá k sobě. Asi bych o tom dnes nepřemýšlel, kdybych se nepřesvědčil o ničem jiném. Vlastně vás chci pozvat na kratičkou návštěvu do domova důchodců (odpočinku ve stáří) v Myslibořicích u Třebíče. Představte si vysoký dvouposchoďový objekt zámku plný různých lidí. Většinou jsou to staří lidé, kteří sem přišli z různých důvodů a z vlastních domovů. Jedni ztrácejí soběstačnost, jiní nemají v rodině nikoho, kdo by se o ně mohl, anebo chtěl postarat. Někdy jsou osamělí, nebo utíkají před svými blízkými s pocitem, že by jim byli na obtíž. Jsou tu lidé různě poznamenaní, ať psychicky (dementní starobou), či fyzicky (upoutaní na lůžko). Je tu mezi nimi něco fascinujícího, ta jejich životní dráha, ten výkyv nahoru a dolů.
Ale takové ústavy jsou na více místech.
No, vlastně nejsou. Tento má jednu velikou výhodu. Je to domov církevní. Zde se můžou naplňovat slova našeho zvěstovatele Krista ve větší míře.
Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám.
Oni jsou našimi budoucími obrazy a může se stát, že jednou budeme ve stejné nouzi.
Proč to vlastně píšu? Je mi smutno, když si uvědomím, že na 150 lidských vzácných životů je tak žalostně málo křesťanských služebníků. A tak v křesťanském zařízení nastává jeden paradox. V domově musí sloužit naši nevěřící sourozenci, a ti, jak je známo, potřebují sami naději pro svůj život. Toto dílo je sice křesťanské, avšak Domov z tohoto důvodu plní svou úlohu - být světlem Kristovým - jen částečně.
Volám mezi Vás, milí čtenáři, bratři a sestry, tělo Kristovo! Zda někoho z Vás náš milý Pán nevolá, abyste šli dělat tuto službu. Jsi-li nenáročný, silný v osobním životě, ochotný bydlet na vesnici, snaživý v práci a máš-li Ducha Kristova, přijď měnit soudobý vývoj ve společnosti a tvořit malou skupinku křesťanů!
Tel.: 0618/864321
Petr Liška
J J E H S O I T Ů B H Ů J V N D P O M S Á
A otázka mimo soutěž: Už znáte ten oddíl zpaměti? Je velice důležitý pro celý náš život a vztah k Bohu i k lidem!
Přeji vám příjemný školní rok a mnoho Božího požehnání v něm!
Odpovědi posílejte na adresu redakce do konce října!
Prosím, modlete se za jasno v této věci.
Za Misijní odbor KJ L. Hallerová